02. Dříve toho srpnového rána 2037

Klekl si, položil dlaně do trávy, koukal na rodící se den nad farmami. Mír a štěstí. Pocity, o kterých si myslel, že už je v sobě dávno pohřbil. Hluboko pod nánosy smrti a utrpení, kterého v obou válkách způsobil víc než dost.

Alby se toulal v nejnovější části Zóny. Skleněný dóm zářil ranním sluncem, od zatím čistých chodníků se odrážel zvuk jeho kroků. Nestačil se divit. Kdysi zdevastované město nyní ukazovalo novu tvář. Nákupní pasáže, kanceláře a nové byty. To vše nezvykle v mnoha patrech nad zemí a zavřené pod kupolí chránící obyvatele před jedovatým vzduchem venku. Spousty schodů, mostů a visutých lávek, které to vše vzájemně propojují.

Jako veterán z bitev o Zónu a bývalý hrdina Lidských válek dostal za zásluhy malý byt v jednom z nejvyšších pater nové městské části. Kdyby si mohl vybrat sám, bral by něco víc u země. Ale zřejmě úředníkům přišlo správné chudáka hrdinu ubytovat, co nejvýš to jde. Přece si to zaslouží.

Patra od třicítky do dvacítky byla určena pro novopečenou městskou smetánku. Dvacet až sedmnáct museli úředníci rozdat za zásluhy všem možným uvědomělým občanům, hrdinům z války a vůbec jinak prospěšným lidem, kteří byli vidět a slyšet, nebo se jejich tváře hodilo ukazovat ve zprávách. Od šestnáctky dolů zbyly už jen obyčejné byty pro obyčejné lidi. Každé patro mělo své vlastní obchodní pasáže a další vymoženosti. Na složitý systém výtahů, jezdících schodů a mostů si obyvatelé staré Zóny jen těžko zvykali. Už pouhá adresa ho měla odradit: poschodí 17C, trakt D, byt 325.

Opřel lokty o studené nerezové zábradlí mostu a rozhlédl se. Vdechl parádně čistý vzduch a podíval se na obrazovku tabletu. Malá modrá tečka, která mu v 3D modelu Kupole ukazovala, kde zrovna stojí, spokojeně blikala v patře 17C. Prstem začal natáčet plochu a trochu rozmrzele hledal trakt D. Navigace tu ještě nefungovala tak, aby ho dovedla až ke dveřím. Znovu se rozhlédl, zkontroloval obrazovku tabletu a pootočil modelem Kupole. Narovnal se a volným krokem vyrazil vpravo vstříc sektoru D. 

Do oficiálního otevření nové části Zóny 628 ještě pár týdnů chybí, ale budoucí majitelé bytů a obchodů dostali možnost přístupu, aby si mohli svoje nemovitosti obhlédnout a včas si vše zařídit. V den otevření už tu budou všichni bydlet jako jedna spokojená moderní rodinka, obklopeni nerezem, sklem a různorodou sbírkou moderních hladkých povrchů. Ale ten čistý vzduch, ten je opojný. Je jen otázka, zda zůstane tak opojný, i když tu bude kupa obyvatel. Snad vzduchotechniku dělali trpaslíci, zadoufal.

Zastavil se. Nedaleké tiché cinknutí prozradilo otevírající se dveře od výtahu. Rozhlédl se. Kromě velké průhledné stěny s písmenem B neviděl nic zajímavého. Hmm, B není D, pomyslel si. Otočil se zpět směrem k mostu, na kterém před chvíli stál. Trošku svižnější chůzí se vrátil na druhou stranu Kupole, kde ho před chvíli vyplivl výtah do poschodí 17C, trakt A. Znovu si prohlížel obrazovku tabletu. Takže trakt A. Z traktu A vede most do traktu B. Jo to dává smysl. Béčko je podle mapy něco jako kruhový objezd s fontánkou uprostřed. Trakty C, D a E by měly být někde tam. Zvedl hlavu od obrazovky a podíval se do dálky směrem na východ. Do Kupole se opíralo ranní slunce, naleštěné povrchy ho odrážely ve změti šílených paprsků. Mělo to něco do sebe. Jeho zrak ovšem spočinul na něčem podstatně zajímavějším, než byla architektura nové části Zóny.

Na jednom z visutých odpočívadel ani ne dvacet metrů od něj se o zábradlí opírala zajímavá zrzka. Předloktí zapřená o zábradlí, prohnutá záda, sukně jen tak tak do půli stehen. Ohnivý proud dlouhých vlasů padajících přes ramena. Páni, snad bude tak pěkná i zblízka, zadoufal.

Naštěstí se její odpočívadlo nacházelo na cestě do traktů C, D a E. Kráčel pomalu a tiše, aby ji nevyplašil zbytečně rychlým pohybem. Připadal si jak šelma na lovu, jen s tím rozdílem, že až bude u ní, neskočí jí s vyceněnými tesáky po hrdle. Užíval si pohled na tu dokonalost. Kostýmek na hranici vyzývavosti a bussines class neodhalil nic co by neměl, ale perfektně ukazoval dokonalost všech křivek. Přestaň čumět jako pako, okřikl se v duchu, narovnal se a srovnal krok do vycházkového tempa. Přece jen nehodlal vypadat jako nějaký úchylák. Pomalu se blížil, musela ho slyšet. Nikdo jiný široko daleko nešel. Dokonale ho ignorovala. Vyvolalo to v něm divnou směsici pocitů. Tajně doufal, že se aspoň mrkne přes rameno. Zatoužil vidět i tvář, která patří k tak lahodným křivkám.

Když už přešel, zvědavost vyhrála. Zpomalil a ohlédl se. Možná změna rytmu jeho chůze zrzku vytrhla ze snění. Cukla hlavou a podívala se jeho směrem. Parádní obal z dálky ukáže často zblízka silný podprůměr. Ale tentokrát se nezklamal. Málem upustil tablet s mapou. Bohyně krásy zrovna dnes sestoupila z nebes. A on měl to štěstí, že ji potkal. Usmála se a mávla rukou na pozdrav. Sotva se mu podařilo pokynout hlavou. Právě teď se jeho tělo rozhodlo, že všechna krev musí úplně někam jinam. Fíha, snažil se nezírat, ale moc dobře to nešlo. Došel aspoň na další křižovatku, ani ne pět metrů od odpočívadla. Zastavil se a předstíral, že studuje mapu. Přitom se snažil uklidnit a zakrvit i mozek. Opatrně se rozhlédl, tak aby nevypadal, že na ni civí, ale aby působil dojmem někoho, kdo hledá cestu. 

Když otočil zrak směrem k odpočívadlu, bohyně na něj zírala. Zcela nepokrytě ho sjížděla hodnotícím pohledem od hlavy k patě. Usmál se na ni a ona na něj mávla, jako by říkala: Počkej, neuteč mi. Proboha, snad se mě nechce zeptat na cestu, vyschlo mu v krku.

Při chůzi vypadala stejně božsky. Halenku rozepnutou tak, aby přitahovala pohled přesně mezi klopy business sáčka. Dlouhá šíje rámovaná záplavou ohnivě rudých kadeří. Dokonalé rudé rty, zelné veselé oči. Trošku výraznější nos s pihami, jak se na zrzky sluší. Tak akorát, jen aby roztomile zvýraznily pěkný úsměv.

Jediné, co narušovalo svátost tohoto okamžiku, byl zvuk klapajících podpatků na dlažbě. Osobně čekal, že bohyně spíš levitují. Pravidelné klap klap ho vrátilo nohama na zem. Rychle začal polykat, aby se zbavil nepříjemného sucha v krku, a z uhranutého výrazu se snažil vykouzlit milý úsměv.

"Dobré ráno," zazvonil její hlas a odhalila dokonalý úsměv jako z reklamy na zubní pastu.
"Dobré ráno," odpověděl a snažil se nevypadat jako patnáctiletý pitomec na kterého právě promluvila jeho vysněná holka, co chodí o dvě třídy výš. 

"Víte, nechci vás obtěžovat," pronesla a zatvářila se rozpačitě. Nakrčila nosík a mírně sklopila zrak: "Nejste vy ten hrdina z Trpasličího průsmyku?"
Páni, tenhle titul mu byl asi nejsympatičtější ze všech. Bohužel ho novináři a média používali zřídka. Většinou byl "První Plechovka" nebo "major Plechovka". Když jste jednou první člověk řídící trpasličí plechovku, už vám to nikdo neodpáře.

"No jo, to bývávalo," usmál se a nervózně si promnul strniště na bradě, "zrovna teď sem ztracenej trouba, kterej neumí najít trakt D a dveře 325." Moc nevěděl kam s očima. Klouzaly jí do výstřihu a když jí pohlédl do očí, měl pocit že se topí.
"S tím bych vám mohla pomoct, majore. Docela dobře se tu vyznám. Víte, sice to není moje patro, ale zatím to nikdo extra nehlídá. Ze sedmnáctky je nejhezčí výhled na hlavní trakt. Z těch vyšších pater to jakoby ztrácí obrysy." Natáhla se po jeho tabletu. Koukala na displej a ťukala do něj, tak jak to dělají ženy s dlouhými nehty.
"No jo, to tak většinou bejvá, že z vyšších pater věci trošku ztrácí obrysy," snažil se udržet konverzaci. Zvedla hlavu a pokývala. Prsty dál obratně klouzaly po skle tabletu.
"Tady to máte, majore. Stačilo to kapánek poladit, " pomalu vykročila směrem, který ukazovala navigace, "325 je tak trošku králíkárna, ale za rohem máte přechod mezi trakty a je tam moc pěkná zahrada. Hlavně, část zahrady končí u skla kupole. A v tomhle patře jste už dost vysoko na to, abyste viděl ven," švitořila se zápalem turistické průvodkyně a rozhazovala rukama, jako by chtěla ukazovat na památky, které ovšem chyběly.
"Nevím jestli je úplně výhra koukat do pustiny, " zapochyboval.
"Naštěstí pro všechny rezidenty je většina vyhlídek ven směrovaná buď do původního města, což teda není úplně bůhví co, nebo směrem na farmy. A farmy už jsou celkem veselý pohled, nemyslíte, majore?" otočila se na něj a usmála se.
"Tak hlavní je, že je odsud ještě vidět i ty obrysy," opětoval úsměv, "a nechte toho majorování. U stráže už nejsem." Znělo to trošku jako povzdechnutí.
"No jo, když major je o dost kratší než hrdina z průsmyku a ty tituly s plechovkou nemám ráda. Za to bych novináře nakopala do..." Zarazila se a podívala na něj.
Zastavili se. Alby se usmál, úplně mu mluvila z duše.
"Jmenuju se Albert," napřáhl k ní ruku.
"Alice Russo," přijala nabídnutou paži. Zcela nenuceně a přirozeně se k němu natáhla a vlepila mu hubana. Asi se zatvářil jako pako.
"Normálně se na tykačku připijí a líbá, ne?" zazubila se na něj Alice.
"Asi jo. Já už si dlouho s nikým nepotykal. Váleční hrdinové už nejsou úplně cool. Každopádně aby to bylo komplet..." vytáhl z náprsní kapsy placatku. Odšrouboval uzávěr a nabídl Alici: "Jedině takhle. Panáky po kapsách nenosím."
Pousmála se a poslala řádný doušek do svého parádního krčku. Byla zřejmě kabrňák a trpasličí špiritus s ní ani nehnul. Znovu se vydali směrem k bytu s číslem 325.
"Tak na zdraví a dobré sousedy," podala mu placatku zpět.
"Na zdraví," a přihnul si řádně taky. "Takže budeme sousedi, Alice?"
"Ne úplně. Mám jiné patro."
"Počítám, že něco s číslem nad dvacet?"
Povzdechla si: "Jenom šestka. Na víc jsem nenašetřila. Chodím sem nahoru každý den, abych si užila výhled, dokud můžu. Počítám, že po otevření budou výtahy vyšších pater pro nás od podlahy uzamčeny. Z šestky není kam koukat. Kytky jsou tam akorát v květináčích nebo umělé."

Najednou se zastavila. Rozhlédla se.
"Jsme tu, 325 je támhle," ukázala na nenápadnou odbočku z hlavní ulice. Albert se taky pořádně rozhlédl, snažil se trošku zorientovat. Pokýval hlavou a pak mu to došlo. Pokud odbočí ke svým dveřím, už tu bohyni nemusí nikdy potkat.
"Říkala jsi, že je tu nějaká zahrada. Možná si můžeme ten výhled užít bez ostatních spolubydlících, ne?"
"Jo, je to támhle za rohem, " zašvitořila, "je to přechod mezi koridory D a E, řekla bych, že jeden z nejpovedenějších v Kupoli." Evidentně jí záminka k prodloužení procházky udělala radost. Albertovi taky. Předešla ho o pár kroků. Hypnotizoval každý její pohyb. Kdyby ho ta holka vedla do sprchy s kyselinou, všiml by si toho, až když by mu tekly oči z důlků.
"Tady to je, " vyhrkla skoro nedočkavě a teatrálně rozmáchla paže směrem k zahradě s jezírkem.

"No páni, " vydechl, "tohle sem opravdu nečekal." S otevřenou pusou vstoupil na trávník. Opatrně jej pohladil a přičichl k němu. Vůni čerstvé trávy necítil snad třicet let. Květiny tu neměly jedovaté trny a nesnažily se ho zahubit. Nebýt zrzky, snad by se rozbrečel dojetím. Pomalu se postavil, jako by na něj až dnes dolehlo jeho pět křížků. Ztěžka narovnal záda a podíval se ven na farmy. Nízká stavení s barevnými střechami obklopená kupolemi skleníků odrážejících ranní slunce. 

Otočil se. Alici visely lodičky na konečcích prstů. Bosýma nohama se procházela trávou a čachtala se po kotníky v jezírku. Rozhlédl se. Zahrada měla asi patnáct krát deset metrů. Vzhledem k počtu obyvatel v sousedních koridorech tady do měsíce bude udusaná hlína a špinavá voda. Nebo budou muset postavit plot a zakázat do ní vstup.

Klekl si, položil dlaně do trávy, koukal na rodící se den nad farmami. Mír a štěstí. Pocity, o kterých si myslel, že už je v sobě dávno pohřbil. Hluboko pod nánosy smrti a utrpení, kterého v obou válkách způsobil víc než dost. 

Opatrně mu položila dlaň na rameno, jako by vycítila, na co myslí. Pohlédl na ni. Bohyně se pousmála. Její ruka se mu pomalu sunula z ramene na tvář. Zastoupila mu výhled. Nehýbal se, klečel jako myš uhranutá pohledem na hada, skoro ani nedýchal. Hladově ji hltal pohledem. Pomaličku a smyslně si vyhrnula minisukni. Odhalila mu výhled na bílé krajky kalhotek. Klesla mu na stehna. Propletla své prsty s jeho. Uvízlo mezi nimi pár stébel trávy zelených jako její oči. Při pohledu na její krásnou tvář se mu zastavilo srdce. Přitiskla se k němu. Nesměle ji políbil. A pak znovu a znovu a znovu. Jazyky se propletly jako dvě neposedné ještěrky. Cítil z ní jemně nahořklou chuť trpasličí pálenky. Nádech. Otevřel oči. Chtěl promluvit. Asi by měl něco říct. Naštěstí to Alice zarazila dalším vášnivým polibkem. Stejně nevěděl co. Vymanil ruce z jejího sevření, objal ji a pomalu jako svátost ji položil na trávník. Rozverně ji kousl do spodního rtu a lehkými polibky pokračoval po krku směrem k rozepnutým knoflíčkům bílé halenky. Ruce stále zaklesnuté pod jejími zády mu nedovolovaly rozepnout další konflíčky. Neváhal a svou pozornost upřel k odhaleným stehnům. Stačilo pár polibků na vnitřní stranu. Nebezpečně se začal blížit k bělostným krajkám spodního prádla. Zajela mu prsty do vlasů a přitom ho odmítavě stiskla stehny. Opravdu teď začne dělat drahoty? Sevřel ho pocit vzteku a marnosti. Vyprostil se a sedl si na paty. Vzhledem k tomu jak těsné mu právě byly kalhoty, to nebylo ani za mák pohodlné. Ležela tam před ním, připravená, krásná, se zasněným úsměvem na tváři. Měl sto chutí si ji vzít, ať už by s tím souhlasila nebo ne. Možná ho chtěla jen podráždit, aby to nepřeháněl s něžností a trochu se do toho obul.

Zvedla se na lokty, podívala se na něj tak, že ji nešlo nepomilovat. "Tady ne. Za chvíli se to tu bude hemžit ostatními obyvateli a personálem. Ti chodí na šestou." Zvedla se a zašla si k jezírku pro lodičky. Bílý zadeček zpod vyhrnuté sukýnky na něj svítil jako měsíc v úplňku. A on na něj toužil zavýt jako pes. Kurva, jako fakt nic? Potřeboval to spláchnout a trochu se uklidnit. Začal šátrat po placatce se špiritusem.

"Alberte, no tak pojď!" zavolala na něj. "Nebo tu hodláš čekat na zahradníka?"
Chlast nechal v kapse a zvedl se. Oprášil si kolena, poupravil si v rozkroku těsné kalhoty a vyrazil k ní. Alice si mezitím skasala sukni a pohupovala na prstech lodičkami. Udělala pár kroků k němu. Lehce ho políbila a volnou rukou mu sjela po tváři přes hrudník až k rozkroku.
Do ucha mu zašeptala : "Půjdeme k tobě?"
"Asi jo, je to blíž než k tobě do šestky," pousmál se. Jsem lovec a svůdník, zaplavil ho od hlavy k patě pocit hrdosti a slastného očekávání.
Cestou ho držela za ruku a trošku spěchala. Mávl kartou před zámkem dveří 325. Ty se s tichým zašustěním otevřely. Virtuální okno automaticky promítlo logo T.T.K.C.H., což stačilo na sporé osvětlení místnosti. Chtěl na okně nastavit nějakou romantickou scénu, která by navodila atmosféru, ale nikde neviděl ovladač.

Sotva za nimi zaklaply dveře, vrhla se na něj. Vášnivě, skoro až šíleně ho začala líbat. Stáhla z něj bundu a hned v zápětí triko. Přitiskla se k jeho svalnaté hrudi. Sice má padesátku na krku, ale kdejakej mladíček by mu mohl závidět. Pravidelné cvičení se očividně vyplácí i v pokročilém věku, pousmál se.