04. Nevítaní hosté

Teplo laserové čepele Albyho zašimralo někde v oblasti ledvin. Cítil, jak podkožní destičky tuhnou a věděl, že síla trpasličích run a lidského bioinženýrství nepustí laserovou čepel dál než na kůži. Šéfík právě teď pochopil, s kým má tu čest.

Albert týpky tohoto ražení znal. Rádoby slušné oblečení a výrazy, které napovídaly, že více či méně jedou na nějakém fetu, který zároveň i dealují. Dva mírně sjetí parchanti s bouchačkou v ruce. Třetí byl jejich kápo. Draze vyhlížející lesklý oblek, žádná viditelná zbraň. Sebejistý výraz sráče, který odpráskne i svou babičku, když mu to šéf přikáže. 

Každá doba si nese svoje. Po Pohromě táhli všichni za jeden provaz - Lidé, Orci i Trpaslíci. Pomáhali si a bojovali o přežití. Sotva byli z nejhoršího venku, rozpoutala lidská hamižnost a mocichtivost další válku. Tentokrát ale bojovali jen lidé proti lidem. Trpaslíci a Orkové se stáhli do svých lesů a hor. Proto se začalo mluvit o Lidských válkách. V době těchto bojů se politici o dění uvnitř Zón vůbec nestarali, a tak se tam dostávali k moci různí lokální samovládci, mafiáni a klany. Podhoubí kriminálníků se pak už nikdy nepodařilo úplně vymýtit. 

A teď mu tři šmejdi z jednoho klanu stojí v novém bytě a kazí mu to nejhezčí ráno od smrti Karin. Prohlížel si je a snažil se nevypadat moc sebejistě. Je lepší, když vás protivník předem podcení. Marně hledal nějaké označení příslušnosti. Klany, kartely a gangy měly docela fajn vlastnost - jejich členové se označovali. Většinou nenápadně, aby svého bratra či nepřítele poznal jen ten, kdo ví kam se dívat. Často je to zajímavá sbírka módních doplňků. Nevkusně zelené límečky, šátky, tetování nebo typ účesu. Tihle chlápci neměli na první pohled ani jedno z toho. 

Poskoci s bouchačkama stáli vedle šéfíka a snažili se tvářit ultra drsně. Kvéry měli spíš jen tak pro umocnění svého postoje, než že by s nimi mířili na Alici s Albertem. Kápo se rozhlédl po místnosti, nasadil úsměv hodný leklé ryby a klidným hlasem prohlásil: "Dobré ráno. Ale že jsme se té naší kurvičky nahledali! " Zamrkal na Alici. "Podívejte, pane," otočil svůj rybí pohled na Albyho, "tady slečna se zřejmě rozhodla melouchařit a šukat si do vlastní kapsy. Ale takhle to do prdele nefunguje, zlatíčka!" zvýšil pan leklá ryba hlas.
"Jasný, to chápu, pane," skočil mu Albert do řeči: "Ještě jsem neplatil, takže jestli to nasypu vám nebo jí, je mi celkem fuk." Albert se rozhodl, že svou roli vystrašeného chudáčka posune ještě o kousek dál. Celou dobu se koukal spíš do země a pomalu se sunul pro trenky, které ležely u postele. Bouchačům evidentně nevadilo, že si hodlá schovat své nádobíčko. Díky tomuhle manévru se posunul na dosah jediné slušné zbrani, kterou měl po ruce - džbánu na vodu. Šéfík leklá ryba nestál ani dva kroky od něj. Paka s pistolemi stála dál, ale evidentně ty zbraně měli spíš na ozdobu, než že by fakt uměli střílet nebo měli nějaký slušný výcvik.
"Támhle v tý bundě mi leží prachy," ukázal na prádlo rozházené na zemi. Šéfik pokynul a jeden z pohůnků bundu prošacoval a hodil ji po Albym. Ten ji chytil a vytáhl z kapsy peněženku.
"Akorát teda nemám hotovost," a podíval se na šéfíka.
"To umíme vyřešit, milej pane," zazubil se a z kapsy u saka vytáhl přenosný terminál.
"Kolik budu dlužnej?"
"Hele, celou noc si tu vyšukáváš mozek z hlavy s jednou z nejluxusnějších šlapek z našeho podniku. Takže sedmnáct táců to spraví."
Albert se podíval na Alici. Vypadala dost vyděšeně. Exkluzivní je, ale fakt je i šlapka? Za sedmnáct tisíc se na starým městě dá dost dobře vegetovat dva měsíce. To je sakramentská raketa za jedno ranní špásování. "Není to nějak moc?" zeptal se, vytáhl z peněženky kartu a portmonku položil na stůl.
"Tak pánovi se to zdá moc," zvesela spustil šéfík a otočil se na kumpány. Ti poslušně vesele zahýkali.

Vteřina, na kterou šéfík ztratil pozornost, Albymu stačila. Chytil džbán ještě s trochou vody uvnitř a pořádně s ním praštil leklou rybu do obličeje. Překvapený kápo se ve spršce střepů a kapek krve odporoučel k zemi. Jedenomu z pohůnků cukla ruka s pistolí. Major udělal rychlý krok, pravačkou ho chytil nad zápěstím a trhl směrem k sobě a dolů. V levé ruce držel to, co zbylo ze džbánku na vodu. Ucho a slušný ostrý střep. Bez váhání ho chlapíkovi narval do krku. Trefil tepnu. Na nahých prsou ucítil výstřik teplé krve. Druhý gangster právě odjistil. Páni, jsou to ještě větší nemehla, než jsem doufal, prolétlo Albymu hlavou. Krok a úkrok. Chytil ho za předloktí. Trhnul. Tlak do ramene, noha do cesty. Borec šel hubou k zemi, ruku s pistolí zkroucenou za zády. Major mu prošlápl rameno. Dřív než gangster stihl zařvat bolestí, dopadlo mu za krk Albyho koleno. Hlasité křupnutí prozradilo, že si zařval naposledy. Instinktivní překulení přes levé rameno. Alby uslyšel zasvištění a ucítil žhavé teplo. Leklá ryba s hubou od krve se přihlásil o slovo. V ruce držel nebezpečně vyhlížející tesák s laserovým ostřím, celkem nebezpečná zbraň, když se to s ní umí. Pohupoval se ve střehu a přimhouřenýma očima majora hodnotil. 

Albert se rychle rozhlédl. Ani jednu pistoli neměl úplně po ruce. Na posteli se krčila vyděšená Alice. Neměl v dosahu nic, co by mu mohlo pomoct proti šéfíkovu tesáku.

Leklá ryba se pomalu sunul po obvodu místnosti tak, aby blokoval přístup ke zbraním, které se válely po zemi. Nespěchal. To není dobré. Tenhle chlapík aspoň tuší, jak se bojuje. A i když měl nespornou výhodu, která by leckterého člověka přiměla k unáhlenému útoku, trpělivě čekal na správnou chvíli. Albert takových potyček zažil tucty. Ale přece jen už pár let nemusel bojovat o život. Za zády postel, vlevo kaluž krve, do které bosky šlápnout nechtěl. To by byl jak na klouzačce. Šéfík si to uvědomoval. Věděl, že Albert zaútočí. A major zas věděl, že když jde holýma rukama proti kudle, tak nějaký ten šrám utrží. Pohybem ramen naznačil výpad vlevo. S leklou rybou to ani nehnulo. Prázdný výraz tváře si zachovával i teď. Albert znovu naznačil. Jakmile pohnul rameny, tesák vystartoval v rychlém a přesném seku na břicho. Bleskový výpad vpřed, švih rukou ve snaze vykrýt útok, což se skoro povedlo. Teplo laserové čepele Albyho zašimralo někde v oblasti ledvin. Cítil, jak podkožní destičky tuhnou a věděl, že síla trpasličích run a lidského bioinženýrství nepustí laserovou čepel dál než na kůži. Šéfík právě teď pochopil, s kým má tu čest. Není to jen ledajakej hejl, co si může dovolit bydlet v Kupoli výš než v patnáctém patře. Je to válečný veterán vybavený nedemontovatelnou biotechnologií pro zvláštní jednotky. Alby se vytočil na pravé noze a poslal pěst do udiveného šéfíkova výrazu. Ten zavrávoral a rychle ustoupil z dosahu dalšího úderu. Díky otočce, kterou provedli skoro jako v baletu na pětníku, měl teď major u nohou mrtvolu druhého gangstera a jeho pistoli na dosah. Neváhal a sáhl po ní. Ovšem ani protivník nečekal. Jeho ksicht už ztratil vzhled leklé ryby. Částečně za to mohla majorova pěst a částečně strach a vztek. Vystartoval po Albym, rozhodnutý pořádně ho naroštovat tesákem dřív, než by zmáčkl spoušť. Sotva major ucítil rukojeť pistole v dlani, mrsknul sebou parakotoulem rovnou do kaluže krve. Tesák ho pronásledoval nebezpečně blízko. Ještě v letu, když balil kotoul, začal mačkat spoušt. Tři výstřely. Leklá ryba zavrávoral a upustil tesák. Nevěřícně se na majora podíval. Ten se jako démon pomsty pokrytý krví nepřátel zvedl ze země. Dva rychlé kroky. Chytil šéfíka za pačesy a vší silou mu trhl hlavou proti skříni. Nos zmizel někde uvnitř lebky a tělo bezvládně sjelo k zemi.

"Kurva! To je ale bordel," ulevil si. Podíval se na Alici. Ta se vystrašená krčila pod dekou na posteli. Nevěřícně koukala na spoušť kolem sebe. Ani ne minuta stačila k tomu, aby se z pěkného nového bytu stal brloh plný krve, nasáklý pachem smrti.

"Do prdele! Alice, co to jako mělo být?" vyštěkl na ni. Automaticky při tom překontroloval zásobník zbraně a ohnul se pro druhou pistoli. Otřel ji od krve, zkontroloval munici, položil ji na postel a posadil se.
"Sakra, Alice," zvýšil hlas, "ty výstřely mohl někdo slyšet a co nevidět tu můžou poskakovat policajti. Potřebuju vědět, co to bylo zač a proč tě tu hledali. A to celkem rychle." Zvedl se z postele. Uklidil si kartu do peněženky a společně s šéfíkovým terminálem, který sebral na zemi, si jizastrčil do kapsy bundy.
"To budou chlápci z jednoho klanu," zaváhala. Podívala se na tři mrtvoly a pak na Alberta, "pro který teď už asi nepracuju."
"Aha, a z jakýho klanu?"
"Ten neznáš," špitla.
"Do prdele práce, nerozhoduj o tom co znám a co neznám," zavrčel a podíval se na zrzku. Zrovna šacoval šéfikovu mrtvolu. Hledal univerzální klíč, kterým si kluci z klanu, který určitě nezná, otevřeli dveře od jeho bytu, jako by se nechumelilo. "Jak se teda jmenujou?"
"Oni se nejmenujou. Říkají si prostě Klan. Věř mi, neznáš je. Dávají si záležet, aby je nikdo neznal." Z jejího hlasu byl cítit strach.

Alice seděla na posteli zachumlaná do přikrývky. Od chvíle, co k němu do bytu vtrhla nevítaná návštěva, se skoro nepohnula. Pistole, které položil na postel, ji nechávaly v klidu. Očima těkala po mrtvolách, kalužích krve, ale na pistole se ani nepodívala. To by mohlo znamenat, že si to s těma klukama nenaplánovala. Kdyby byli jedna banda a živili se takhle, asi by po pistolích skočila a snažila se ho zastřelit. Takhle to vypadalo, že má opravdu strach. Vrátil se k posteli a sedl si na okraj, aby měl pistole po ruce, ale ona po nich sáhnout nemohla. Teď už střízlivě, bez vzbouřených hormonů a krve nahromaděné v rozkroku hodnotil, jak krásnou holku si přitáhl domů. Usmál se na ni. Koukala těma zelenýma očima pořád vystrašeně, ale pokusila se na něj taky usmát. 

Vzal ji za ruku. Jemně si přitiskl její dlaň na tvář a vtiskl jí polibek na vnitřní stranu zápěstí. Znovu se zahleděl to těch krásných očí a zeptal se: "Alice, ty si takhle vyděláváš? Že natáhneš hejla k němu do bytu a tví kámoši ho pak oberou?"
Cukla sebou, chtěla se mu vysmeknout, ale držel ji pevně. "No dovol, jaks na to přišel?"
"Ono to tak dost vypadá," usmál se na ni a hlavou naznačil směrem k podlaze.
"Ne, tohle pro ně fakt nedělám."
Přisedl si k ní ještě blíž: "A co pro ně teda děláš?"
"Šlapku," sklopila oči, "luxusní šlapku, escort pro VIP klienty, společnici pro jejich pohlaváry nebo důležité hosty." Na tvářích se ji objevily slzy.
"A do některé z těch kategorií patřím?"
"Ne," fňukla.
"Tak jak je možný, že jsme tu spolu?"
"Náhoda?" nesměle hlesla a podívala se na něj uplakanýma očima.
Chtěla ho obejmout. Varovně vztyčil prst: "Ne, byla bys od krve". Povolil stisk její paže a nevěřícně na ni koukal. Náhoda, no to určitě. Leda tak ve snu.
"A ti chlápci jsou taky náhoda?"
"Ne, ti mě určitě hledali. Já jim totiž tak trošku dala výpověď."
"Výpověď z klanu, jo?" uchechtl se. "A řekl ti někdy někdo, že z klanu dáš výpověď jedině tak, že buď umřeš ty nebo oni?"
"Měla jsem u nich dluh. Ten jsem jim splatila. Už pro ně makat nemusím." V očích jí zaplálo odhodlání.
"Tak to doufám, žes jim tu výpověď nechala písemně," zasmál se major. "Žádnýmu klanu nikdy dluh nesplatíš, to nevíš?"
"A ty si myslíš, že jsem tak blbá, že to nevím? Ale co mi zbejvá?"
"Kulka..." nechal to slovo viset ve vzduchu. 

Celou dobu z ní nespustil oči. Ta holka byla úžasná. Krásná, trošku naivní, ale odhodlaná. Bylo mu jí líto? Už roky nezažil to co dnes ráno. Tak intenzivní pocit že žije měl naposledy kdysi dávno s Karin. Možná i proto ty tři pitomce rozmázl po podlaze, místo toho aby jim zaplatil a nechal problémy plout dál v bezpečné vzdálenosti od sebe. Pozoroval ji a představoval si, co jí klan, teda vlastně Klan, všechno může udělat. Z té představy se mu udělalo zle. Už se namočil, když ty tři zlikvidoval. Půjdou mu taky po krku. Stejně jako jí. Líbilo se mu, že se ocitne jako psanec na útěku zrovna s touhle zrzkou. Kdesi uvnitř se začínal rozhořívat plamínek vášně a nadšení. Po letech prázdnoty to byla příjemná změna. Jak říkalo staré vojenské přísloví: "Smrti se nebát a ze života ukrást."

Hleděla na něj uslzenýma očima. Deka jí sklouzla do klína a dokonalá ňadra se pohupovala v rytmu jejího vzlykání. Pohladil ji po tváři. Neucukla, spíš jako spokojená kočka naklonila hlavu a přivřela oči.

"Alice, já teď zavolám poldy," dřív než dořekl slovo poldy, vyskočila jako čertík z krabičky.
"To si snad děláš srandu. To jsem odepsaná!" chtěla se začít zvedat z postele.
"Seď!" přikázal, "a poslouchej mě. Pozorně. Všechno si zapamatuj a nic se neposere. Aspoň ne hned."

"Přijede sem Vévoďák, můj kámoš z kriminálky. To si zařídím. Ty teď odneseš jednu skleničku zpátky do kuchyně. Pořádně ji otřeš a vrátíš do skříňky. Budeš dávat sakra pozor, abys nešlápla do nějakýho srance na zemi. Posbíráš si komplet svoje oblečení a vypadneš ven."
"A co budu dělat pak?"
"Znáš to tu. Mají v traktu E taky byt 325?"
"Nevím. Tam tak často nechodím. To zajímavý končí tady tou zahradou."
"Takže zalezeš do traktu E." Zamával na ni univerzální klíčem. "Najdeš dveře 325. Pokud by byly obsazený, tvař se jako nějaká kontrola a pokračuj tak dlouho, dokud nenajdeš volnej byt. Tam se zamkneš a budeš čekat. Nejlíp ty dveře ještě šprajcni nějakou židlí. Chlapíci můžou mít vic takovejhle karet."
"Éčko je o dost menší, Alby, co když tam dveře 325 nebudou?" podívala se na něj vyděšenýma zelenýma očima.
"Tak dveře číslo 3nebo 25. Neboj," povzbudivě ji pohladil po holém rameni, "já si tě tam najdu." A zlehka ji políbil na tvář.
"Jasně," špitla. Vypadala, že se bojí.
"To není všechno. Teď přijde to nejdůležitější. Dveře otevřeš jenom mě. Jasný? Nikomu jinýmu. I kdyby ti říkal nevím co, že ho posílám nebo já nevím, že sem mrtvej. Prostě neotevřeš a potom zdrhneš. Je ti to jasný?"
"Jo," hlesla. Vzala skleničku a šla do kuchyně.

Počkal, až si posbírá svoje saky paky. Podával jí univerzální klíč. Dotýkala se jeho ruky s klíčem, dívala se na něj. Byla to taková ta rozpačitá chvilka, kdy ani jeden neví, jestli je ten správný čas na polibek. Nakonec se k ní naklonil. Políbil ji a do ucha jí zašeptal: "Čekej tři dny. Jestli se do tý doby neobjevím, seš v tom sama." A jemně ji kousnul do lalůčku. Pustila jeho ruku a odešla. Sotva se dveře s klapnutím zámku zavřely, vytočil Vévoďákovo číslo.

V telefonu se ozvalo rozespalé: "Slyším."
"Ahoj Martine, sloužíš?"
"Ještě ne, až za dvě hodiny."
"Tak už sloužíš," pousmál se Alby do telefonu.
"No tím bych si nebyl tak jistej, kamaráááde," zívnul do telefonu vyšetřovatel místní kriminálky.
"Mám u sebe v bytě trojí problém a nerad bych, aby to tu začaly řešit uniformy."
"To si ze mě děláš prdel!" V ten okamžik se Martin už definitivně probral.
"A když ti řeknu, že to je v mým novým bytě pod Kupolí, tak tě teprve jebne."
"Ty vole, nikam nejedu. Z toho bude strašnej průser, ať si to vyžere někdo jinej."
"Martine?"
"No jo, už se oblíkám. Mám ti vzít kafe nebo tak něco?"
"Asi ne. Stejně dostanu u vás na stanici," zažertoval Albert do telefonu.
"No ty to teda bereš sportovně. Jak se to semlelo?"
"Ale nějaký tři otrapové si mysleli, že si v bytech v horních patrech Kupole přilepší. A když vytáhli kvéry, už to byl jen reflex. Chápeš, ne?"
"To si teda vybrali byt na vykrádačku," uchechtl se Martin. "Tak já jedu. Za dvacet minut jsem u tebe. Pošlu si tam napřed pár uniforem, tak se nelekni."
"O.K., díky. Čus."
"Čau," odpověděl Martin a přerušil spojení.

Albert přešel ke dveřím a rozhlédl se. Hlavně aby nebylo hned poznat, že tu nebyl sám. Vévoďák jeho verzi u nich na oddělení přikryje. Je to kámoš a bejvalá plechovka.

Sedl si na postel vedle pistolí. Tak a teď už jen počkat na uniformy, učesat tenhle průser a co nejrychleji uklidit Alici i sebe. Ale kam? Kdo nebo co je Klan, jak se jim dostat na kobylku? Alice toho bude muset ještě hodně vysvětlit.