09 Parta je doma

Těchto pět chlapů spojovaly roky společné dřiny, potu, krve a zmrzačených nebo mrtvých kamarádů. Měli to ohromné štěstí, že přežili. Byli jako rodina, vždy si pomáhali a vždy stáli při sobě. Jenže to bylo za válek. 

Oprýskaná vrata s nápisem Dědkova dílna, kolem oloupaná omítka. Kvílivé syčení a hrkání pneumatického nářadí, ve vzduchu vůně oleje a splodin ze svářečky. Přesně takhle si to tu pamatovala. Za tu dobu, co je neviděla, se tu snad nic nezměnilo. Stála ve vratech jako přikovaná. Sedmnáct let a přesto to vypadá, jako by tuhle dílnu opustila včera.

"Dobré deň, paninko," houkl na ni starší chlap v umaštěných montérkách zpoza rozdělané přepravní kapsle, "copak byste ráda?" Holá hlava se mu leskla potem a ušmudlaný plnovous sepnutý několika sponkami, aby se mu nemotal do práce, halil dobrácký úsměv. Když Dědka Jendu viděla naposled, nosil jen bradku a byl samá srandička.
"Dobrý den," hlesla a udělala pár kroků do dvora. Při pohledu na Jendu a dílnu cítila, jak se jí hrnou slzy do očí. Tady bývala doma. Dědek obešel kapsli, na které pracoval, v ruce těžké kladivo.
"Tož co bys ráda děvenko... ," zabručel se silným přízvukem a zastavil se.
"To je v pořádku Jendo, ta jde za mnou," zvesela zahlaholil Albert z dílny a rychle obíhal rozdělanou kapsli. Poplácal Dědka po rameni, přispěchal k Alici a vzal ji kolem pasu.
"Seznamte se, Alice Russo a tohle je Jenda. Já mu teda můžu říkat Dědku, " usmál se Albert.
Jenda si Alici změřil přísným pohledem a pak se na ni usmál, tak jak si to pamatovala. Ten chlap byl táta i děda ROTE. Takové to teplé srdce, ke kterému se všichni rádi vrací.
"Si se přišel pochlubit s novó holubičkó, Bertíku?" rozverně dloubnul násadou od kladiva do Alberta.
"No tak, Jendo," zahučel Alby.
"Co, co, co. Se tu neukážeš bůh ví jak dlóho a já ti tu skrz holčinu budu snad salutovat a říkat majore, ne?" špičkoval dál Dědek.
Alby to přešel a zeptal se: "Kluci už jsou tady?"
"Ričí je u sebe v kutlochu s Tomem. A Martina sem neviděl ještě dýl než tebe."
"To budeš mít dnes radost a komplet bandu pohromadě. Zajdeme s Alicí nahoru uvařit kafe. Sraz u Ričího v kutlochu, hned jak ho zalejeme," popadl zrzečku zezadu kolem pasu a směřoval ji přes dílnu k zavřeným dveřím.
"Kurňa, abych z teho, že se mi tu všichni najednou vyrojíte, neměl spíš starosti. Co plánuješ?" hudroval Dědek, "snad né svatbu?" zavolal za nimi do zavírajících se dveří. Celá banda pohromadě. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Buď problémy nebo starosti. Teď už jen který z nich to bude. Odložil kladivo k ponku a šel si pořádně umýt ruce. Jestli to bude svatba, neměl by se jít převlíct z montérek do něčeho míň ušmudlanýho? Ale co. Jen by kluci poznali, že je rád, že se tu tak sešli. Utřel si ruce do kalhot a vyrazil k Ričímu do kutlochu. 

Albert s Alicí vařili kávu, všem klukům z ROTE stejnou. Silnou a černou jako bezměsíčná noc. Poctivou kávu bez cukru a dalších serepetiček. Ričí s Albertem si na tohle strašně potrpěli a odjakživa utráceli majlant za ty nejlepší zrnka od Orků. Byl to takový rituál před akcí, tedy když na něj byl čas. Tác plný šálků černé kávy, spařené jen tak v hrnku, takže když si člověk nedal pozor, poslední doušek vám do huby nahnal zrníčka lógru. A k černé kávě, jejíž silná vůně vždy zaplnila celou místnost, neodmyslitelně patřil půldecák trpasličí kořalky. Alice, teda spíše vědomí Michaely, které ovládalo konstrukt jménem Alice, věděla přesně, co má dělat. Do každého hrníčku dvě vrchovaté lžičky jemně mleté kávy. Skleničky na kořalku řádně naplnit skoro až po okraj. Albert opřený o linku čekal, než v konvici zavře voda a pozoroval Alici.

Byl to zvláštní pocit. Už nějakou dobu si takhle s klukama kafe neuvařili. Měl radost, život začal najednou zase dávat smysl. Jen netušil, jestli prázdnotu vyplnila Alice nebo Klan, který jim jde po krku. Znervózňovalo ho, že bez jejich vědomí namočil kluky do hrozného průseru. Věděl, že Richard s Dědkem ho v tom nenechají. Byli jako rodina, kterou jim Pohroma vzala. Těch průšvihů, co se nadělali společně s Ričím a ze kterých je musel Dědek tahat, byla pěkná spousta. Většinou je Ričího nevymáchaná pusa dostala do pěkné šlamastiky nebo rvačky. Posměch ostatních, když je viděli přestavovat plechovky ze šrotu, který posbírali všude možně, dokázal Ričího pěkně zvednout ze židle. Párkrát se na dílně i střílelo. Dědek měl tak trochu trpasličí náturu. Přece jen s trpaslíky strávil před Pohromou víc času než s lidmi. On s Ričím a Dědkem tvořili jádro ROTE. To oni tři přestavěli první plechovky a dokázali, že i lidé můžou po Pohromě přiložit ruku k dílu. 

Vévoďáka k jejich jednotce přiřadili jako posledního. Otrávený chlapík, který tam být nechtěl. Jenže armáda se neptá. Rozkaz je rozkaz. Furt se s někým hádal a rval. Srovnalo se to až po událostech v průsmyku. Tam si ROTE udělala jméno, projekt Plechovek dostal zelenou a začal operovat jako samostatný oddíl. Ričí s Albertem měli na starost velení a plánování akcí. Ze začátku dostávali jednodušší hlídky a zajišťovačky oblastí. A právě Vévoďák vždcky předpověděl, odkud to přiletí. Hlava mu fungovala prostě jinak. Dokázal myslet jako nepřítel a to dokonce i jako bezmozci. Jednou dostali za úkol samostatný útok. Tehdy Dědek dovlekl Martina na jejich brífink a ukázal mu veškeré podklady. Skoro celou noc čuměl do infotabletu a probíral se fotkami a hlášeními z oblasti útoku a okolí. Tehdy byl poprvé tenhle chlapík u ROTE spokojený a ve svém živlu. A už to tak zůstalo. Během té noci Ričí s Vévoďákem naplánovali absolutně dokonalou akci. Nejenže dokázali území vyčistit, ale jako bonus sundali Frčku. Frčka byl výraz pro velitele bezmozků, zmutovaného jedince, který měl dost inteligence, aby dokázal ovládat ostatní mutanty. Ta akce posunula jednotku hodně vpřed. Velení Zóny s nimi začalo pořádně počítat a Vévoďák si našel svoje místo v rodině. Ze zpruzeného vysírače se stal fajn chlapík s trošku divným smyslem pro humor.

A pak tu byl Tom, morous se smutnýma očima. Nadšenec do všech možných her na infotabletech a později ve virtuální realitě. Tomovo převelní k ROTE zařídil Richard. Ten taky hrozně rád pařil na tabletu a právě s Tomem se potkali v jednom online RPG. Dali se trošku do řeči a rychle se z nich stala nerozlučná virtuální dvojka. Ričímu to nedalo a začal pátrat po Tomovi v reálu, až ho objevil na marodce. Tam ho křísili po tom, co ho vytáhli ze zdevastovaného obrňáku, kde sloužil jako střelec. Tom nenáviděl bezmozky jako málokdo na světě. S rodinou přežili Pohromu a pořádný kopec průserů. Když už to začínalo vypadat nadějně a zdálo se, že Zóna má nejhorší za sebou, přišel obrovský útok mutantů. Tehdy lehla popelem skoro třetina nadzemní Zóny, bohužel i s velkou částí obyvatel a Tomovou rodinou. Byl to strašný masakr. Ričí mu zařídil převelení k jejich jednotce, prý aby spolu mohli pořádně pařit. Tom byl voják jako řemen. Splnil jakýkoliv rozkaz a jakmile se zavelel útok, byl okamžitě v první linii. Málokdo dokázal svůj vztek a nenávist řídit jako on. První dovnitř, poslední ven. 

Těchto pět chlapů spojovaly roky společné dřiny, potu, krve a zmrzačených nebo mrtvých kamarádů. Měli to ohromné štěstí, že přežili. Byli jako rodina, vždy si pomáhali a vždy stáli při sobě. Jenže to bylo za válek. Teď už byl dlouho klid a všichni měli co ztratit.

Konvice cvakla. Vzal ji a horkou vodou spařil kávu. Pěkně jen do půlky šálku. Zamíchat a pak dolít do plna. Hořké aroma trpasličího špiritusu se mísilo s vůní kávy. Zhluboka se nadechl. Políbil Alici.
"Vem s sebou i tu flašku. Bude se hodit."