Jak si dobře zahrát na hrdiny i s dětmi

Vypravěči do střehu, děti většinu situací řeší jinak než by jste čekali.

Hrát si na hrdiny s dětmi to je trošku intenzivnější jízda. Většinou nevydrží déle jak dvě hodinky v kuse. A je potřeba, aby průběh hry byl intenzivnější a živější. 

Tohle jsou mé zkušenosti s hraním s dětmi v rozmezí 6-12 let. Kdy ještě neumí číst nebo se to teprve učí. Nemají zažitá příběhová klišé a těžko rozeznávají rozdíl mezi svou osobností a osobností postavy za kterou hrají.

Většinu dětí nebaví:

• Administrativa kolem panáčka.
• Vleklé popisy a dlouhé monology vypravěče
• Příme řeči s NPC
• Roleplaying tak jako ho chápeme jako dospělí

Většinu dětí baví:

• Poslouchat příběh, který má spád a děj jehož jsou součástí
• Skákat vypravěči do řeči
• Házet kostkama, ideálně pomocí dice tower nebo jiné vychytávky
• Smát se hloupostem, které se dějí NPCčkům nebo jejich spolucestujícím

Pán Jeskyně, který hraje s malými dětmi si musí uvědomit, že s největší pravděpodobností se dítka ztotožnila se svou postavičkou. A většinu situací si budou řešit po svém. 

Vypravěč musí mít připravenou pěknou zásobu kreativity a klobouk plný improvizace. Jinak nepřežije.

Prvňáčkovi, který sotva umí číst a psát prostě nedochází jak velký a silný by mohl být jeho barbar válečník. On si je vědom toho, že má sílu a velkej meč a proto musí být v předu a házet vysoký čísla. To válečníci dělají a jednou z něho bude rytíř s velkým mečem a štítem. 

Elfí kouzelnice je krásná (má vysokou charisma) je to princezna a nechce si umazat šatičky. A je taky moc chytrá a ví, že když barbar hodí malý čísla tak ona ho pak vyléčí.

Menší děti většinou nerozlišují mezi svou osobou a osobností postavy. Jsou elf kouzelník, barbar válečník, trpaslík hraničář. 

Jejich osobní strachy jsou obavami postav a odvaha postav je hrdinstvím jich samotných. 

Při vedení příběhu s dětmi je potřeba, aby PJ posouval děj vpřed, je fajn když mu ostatní dospěláci v družině s tímto pomáhají. V ničem se moc nepatlat, nepoužívat cizí slova a pokud je to nutné tak k tomu mít obrázky.

Obrázkové karty vybavení nebo žetony jako životy jsou super. Různá počítadla magenergie a šípů jsou taky fajn hračka. Nespoléhejte na to, že ukazují správnou hodnotu. 

NPC postavy tvořte archetypální. Stavte příběh spíš jako pohádku. Aby bylo jasné kdo je zlý a kdo dobrý. Nenuťte děti aby někoho poslouchly. To vyžadují rodiče a to není zábava. Je fajn, když dobrodružství není na víc jak 2 sezení. Je potřeba, aby to mělo jasný konec. Ideálně, že zlo bylo potrestáno.

Výstavba příběhu pro děti je víc koridorová. Díky tomu lze dobře naplánovat použití dovedností a schopností na míru. Což prckové ocení, když se jejich postavičky můžou předvést.

Máte přehled o tom co vaši dětští hráči čtou nebo jaké seriály sledují? Když během příběhu dokážou identifikovat narážku, předmět nebo situaci z oblíbeného seriálu mají neskutečnou radost. Takovou až se jako vypravěč tetelíte blahem.

Pozor na spravedlivost. Zvláště u dětí předškolního věku až do cca druhé třídy. Tito prckové těžce nesou, když se jednomu pořád daří a druhému vůbec. Míra vyváženosti úspěchu a neúspěchu je zásadní pro zábavnou hru.

Kostky jsou svině a vy s tím nic neuděláte. V okamžiku, kdy se některému z dětí nedaří zdolávat obtížnosti dovedností několikrát v řadě za sebou a začíná být otrávený, přichází na scénu vypravěčova kreativita, která zachrání situaci a smolař se nakonec blýskne úspěchem.

Vtipné zvrácení neúspěšného hodu v požadovanou akci. Animáky nám budiž inspirací.

Souboje a bitky jsou žádoucí, ale nesmí být dlouhé a nesmí jich být moc. Souboj s mnoha nepřáteli se může nepříjemně protáhnout. Na začátku házení kostek děcka baví, jakmile je toho příliš začne to být vopruz. 

Pokud se nejedná o závěrečnou bitku s bossem. Doporučuji tuto událost správně odprezentovat, aby bylo jasné, že je to finální souboj. Takový souboj bude delší a děti tomu rozumí. Klidně si dejte krátkou pauzu na čůrání a pak hurá na to.

Je dobré barvitě a se zápalem popisovat jak to probíhá a když se v průběhu boje stane nějaká vtipná nebo horká chvilku je to bonus. Například vyděšený netopýr, který vlétl obrovi do pusy. Popisujte a nechte je ať vám skáčou do řeči. Natáhnete tak interval mezi házením kostkami a místo nudné rutiny získáte činnost na kterou se těší a nemohou se dočkat až budou na řadě.

Boss fight musí být výzva, nemůžou to dostat zadarmiko, ale neměl by tam nikdo chcípnout. 

Smrt panáčka může způsobit odpor nejen ke hře. 

Co jsi to za zlýho vypravěče strejdo, když si zahubil mou elfí princezničku! Navíc v jeskyni v blátě. Vždyť víš, že si nesměla umazat šatičky. 

Někdy jsou kostky opravdu neúprosné a neberou ohled na city elfích princezen. Nechte ji omdlít, odhodit a praštit se do hlavy. Družina ji pak poskytne potřebnou péči a víte co? 

Ona ta holka umí tak dobře padat, že si vůbec ty šatičky neušpinila. Jen teda punčocháčky mají díru na koleně. Ale to rodiče pochopí, když dokázali zajmout toho hlavního zlouna. 

Toto jsou vyloženě moje osobní postřehy, které se snažím praktikovat když hrajeme s menšími dětmi.

Zlouna zajměte a zavřete. Nebo napravte. Nikoliv popravte. 

S těmi nejmenšími dětmi, nepřátele jen porážíme jakoby omráčíme, svázat a do šatlavy s nimi nebo jim domluvit. Hlídka se dá hrát i s dětmi co ještě neumí číst a psát a tam bych na to zabíjení a potoky krve byl hodně opatrný.

Pravidla zjednodušujeme a reálnost akcí až tak neřešíme. Hrajeme si přece na hrdiny.

Při hraní s dětmi celou dobu házím kostky, aby na ně neviděli. 

Mnohdy je používám jen jako zvukovou kulisu a hraju situaci tak, aby se bavili a neztratili zájem o hru. Pozor to neznamená, že jim hru usnadňuji. 

Snadná vítězství nikoho nenaplní radostí.  

Myslím si, že pro hraní s dětmi na přelomu předškolní a školní docházky jsou vhodnější systémy než Dračí Hlídka. Ovšem moc dobře chápu, že jako rodiče nebo sourozenci, kteří dračák znáte, chcete ten úžasný zážitek dopřát i těm nejmladším. 

Mám to taky tak a se svými dětmi Hlídku hraju. 

Tož s chutí do toho ;)  

Mára "Azrok" 🦛