Poločas rozpadu družiny. Aneb když se ti zábava stane prací

Dříve než rozehrajete velkou kampaň 

Střihněte si s družinou pár jednorázových dobrodružství, která na sebe nebudou navazovat. Ideálně tak, aby si každý zkusil různé postavy. 

Jinak prostě nezjistíte, že prohnaný a lstivý zloděj se hraje líp než moudrý a rozvážný kouzelník. I když si dotyčný celou dobu myslí, že jako Gandalf bude topovej.

Časem se každému v partě ustálí výběr a z různých jednorázových dobrodružství vysublimují oblíbené postavy. Většinou se tou stejnou dobou už rýsují v hlavě každého vypravěče plány na rozsáhlejší kampaň několika dobrodružství v řadě. 

A tady je potřeba dát si bacha.

Může přijít okamžik, že v kampani zamrznete. Ne příběhově, ale spíš pocitově. 

Už to najednou nebude to HRANÍ s kámošema, na které ses těšil celý týden.  Už budete muset do klubovny nebo na Discord a muset pokračovat:

v zachraňování nevinných elfích panen z dubového háje. Protože jinak od krále lesa nedostanete kouzelný pohár s mízou posvátného Prastromu, který potřebujete k oživení polobožské entity dobra, která vám otevře druhou dimenzi, kde je potřeba zabít zlého černokněžníka, který do vašeho světa vyslal mocného démona, který lze porazit pouze pomocí a tak dále a tak dále...

Na začátku kampaně je to velkolepá zábava. Zhruba v půlce to stále je zábava. Až někde během druhé půlky se to začne lámat a ze zábavy se může mžiknutím oka stát povinnost.

Naše parta proti zevšednění společného hraní bojuje takto:

• Na pozici vypravěče se střídáme ve dvou.
• Každý s družinou hrajeme jiný druh kampaně s jiným zaměřením a s jinými postavami.
• Já vedu vážnou epickou kampaň, kde budujeme slávu a věhlas hrdinů.
• Kámoš vede kampaň spíš hravou s rychlým spádem a jednodušší zápletkou.
• Jednou za čas si zahrajeme oneshot, občas si losujeme archetypy postav a snažíme se popasovat s rolí, kterou jsme nečekali.
• Nebojíme se vyzkoušet i jiný herní systém. Díky tomu získáme rozhled a poznáme nové mechaniky.

PJ nemá s kým vystřídat. I toto má řešení. 

Zahrajte si na sezení místo kampaně něco jiného. Ne hru na hrdiny. Ale třeba deskovku. Nebo nějakou svižnou party hru a jen si pokláboste. Ať si PJ odpočine.

Popřípadě narušte stereotyp družiny takto:
v jistém okamžiku epické kampaně, stávající družinu zastavte. Bude to těsně před zásadním dějovým okamžikem, který všichni cítí. Zvýšíte tím napětí a těšení se na další hraní za hlavní družinu.

V tuto chvíli si zahrajte sérii 2-3 jednorázových dobrodružství z různých koutů světa, ve kterém kampaň probíhá. 

Děj, který odehráli jako hlavní družina, totiž ovlivnil dění v celém království. A tyto jejich rozhodnutí se v rámci těchto schůzek projeví.

Hráči lépe pochopí vliv svých předchozích rozhodnutí v rámci hlavního příběhu na okolní svět. 

Díky tomu nadcházející zásadní dějový okamžik v hlavní kampani bude mít větší hloubku a uvěřitelnost. 

Oneshoty budou převážně ze života prostších obyvatel nebo řadových vojáků. Skrz toto si odpočinou od epičnosti a náročnosti údělu velkých hrdinů. 

Nebudou muset řešit globální následky svých činů, ale dostanou příležitost nahlédnout z blízka tam, kde jejich konání přímo ovlivnilo životy obyvatel. 

Minimálně v jednom z těchto příběhů se dostanou na opačnou stranu barikády. 

Nehrát pořád správňáky je občas osvěžující změna.

Nejdelší kampaň jsem s družinou hrál pět let v kuse.

Na každou hru jsme se sešli PJ (já) a vždy alespoň 4 hráči. V průběhu těch pěti let se hráči různě přidávali a odpadávali. 

Jednu dobu jsem měl osm lidí v družině. To byl mazec. 

Tři kluci se mnou hráli skoro stabilně celou dobu. Poslední rok, ale začínal být problém dat tu sestavu do kupy. Přitom jsme byli malý krůček od vyvrcholení příběhu, stačilo opravdu pár schůzek. 

Rozpadlo se nám to těsně před finále.

Přece jen tou dobou už jsme měli práci a pomalu jsme začínali hnízdit a zakládat rodiny. 

Že jsme kampaň nedohráli, jsem připisoval hlavně probíhající domestikaci (změna stavu mysli z dobrodruha na manžela) a posunu priorit od stavění vzdušných zámků ke stavění reálných domů pro reálné rodiny.

Omyl. Ze zábavy se nám totiž stala povinnost. Tvrdé jádro se  po krátké pauze zase sešlo.

Jen jsme už nehráli dračák, nechtělo se nám. Tak nějak jsme se přesunuli k deskovkám nebo klábosení u piva. Až časem jsme si přiznali, že už nás to ke konci fakt nebavilo. 

Pět let trvalo, než se zábava s kamarády přesunula do režimu "zas MUSÍM jít hrát ten dračák". 

Tu kampaň jsme nikdy nedohráli.

Myslete na to, že jde hlavně o zábavu a posezení s přáteli. A když párkrát vyzkoušíte něco jiného svět se nezhroutí. 

Mára "Azrok" 🦛